Hodnotil jsem ve funkci předsedy poroty všech dosavadních devět ročníků celostátní soutěže, ve které hledá pořadatel - SOHO v ČR - nejsympatičtějšího, nejchytřejšího a pochopitelně nejkrásnějšího mladého muže - gaye z českých a moravských luhů a hájů.

Jiří Hromada, Gayčko, 15. 9. 2000

Žádný z vítězů neměl všechna požadovaná nej pohromadě, ale všichni zaujali něčím, co je jako osobnost předurčilo zvítězit. Letos v Brně to bylo finále obzvlášť slavnostní, výjimečné. SOHO slavilo přesně v den konání soutěže deset let a tak jsme si moc přáli, aby úroveň soutěže tomu odpovídala. Podařilo se. Večer byl nabitý programem, Boby centrum plné, konkurence soutěžících mimořádná. Z bezmála šestihodinového maratónu vzešel vítěz...

Jak porota, tak i diváci celkem jednoznačně posadili na pomyslný trůn pro rok 2000 pětadvacetiletého sportovce, hrajícího něžně na kytaru, který si věděl rady celkem vyrovnaně se všemi nástrahami soutěžních disciplín. U čaje, kterému dává přednost mezi nápoji jsem zjistil, že poté, kdy opadlo napětí vypráví mile a rád...

Dědeček s babičkou sice věděli, že jsem v Brně vyhrál nějakou soutěž, ale nevěděli přesně co, což jsem si potom potvrdil u tetičky, která mi řekla, že oni to ještě nevědí, že jim to ještě nestihla říct. Tak jsem ji požádal, aby jim to později vysvětlila. Odjel jsem a ona mi pak vyprávěla, že když jim to řekla, tak babička zareagovala: No jo, to se nedá nic dělat. A dědeček to po chvíli komentoval slovy: A to má dobrý kluk, teď bude cestovat, vydělá si nějaký peníze a pak se může oženit.

Jak to začalo...

Své dětství jsem strávil v Hrochově Týnci a okolí. Měl jsem hodně kamarádů, lítali jsme, zlobili, jako každý. S rodiči jsme jezdili na dovolené, na hory, to mi dalo hodně, od té doby mám rád sport. Mám dva bratry. Jednoho o tři roky staršího, už má rodinu, druhý bratr je dvojče (dvojvaječné), ten už se také oženil. Protože jsme dvojvaječná dvojčata, tak druhý gay v rodině už nebude. Táta jezdí jako řidič náklaďáku a mamka toho vystřídala víc: vařila jako kuchařka, pak na poště, jako telefonní manipulantka, nyní je ze zdravotních důvodů ve vrátnici.

Sny...

Sny se střídaly, nejdřív to byl kosmonaut, pilot, doktor. Ve čtrnácti letech jsem se nedokázal rozhodnout, co chci dělat, takže na školu jsem šel tam, kde to bylo nejblíž, vlastně mi padla přímo pod ruku. Šel jsem na stavárnu, měl jsem tím i blízko ke geodézii - proto teď ten katastrální úřad. Nebylo to nijak vytoužené, ale prostě to přinesl život.
Intenzivní sport.

První lásky...

Byl jsem spíš samotář, bojoval jsem se svým já, dlouho jsem se vyrovnával s tím, jaký jsem. Už na základce jsem si uvědomil, že se mi líbí kluci, ale okamžitě jsem to hodil za hlavu.Teprve na vojně jsem si řekl, že to asi už opravdu nebude normální, stále jsem ale myslel, že budu BI. Protože všichni měli partnerku, tak jsem si také hledal přítelkyně. Nějaký měsíc jsem to s každou vydržel, ale nebylo to ono.

Pořád jsem se snažil najít takovou, která by měla vlastnosti, které se mi líbily u kluků - která by hrála i ten volejbal, protože z rekreačního hraní jsem ho na střední škole začal hrát závodně za dorostence. Ale přesto všechno to nebylo ono. Najednou prásk, jako když zahřmí! Přišel jsem na to, že se trápím zbytečně! To bylo tak před čtyřmi lety.

Prásk...

Já jsem v té době moc potřeboval psychickou podporu, měl jsem problémy, možná i trošku v rodině, přítelkyně se ke mně taky nechovala nejlíp a tak přetekl pohár. Věděl jsem, že ona nikdy nemůže být ten člověk, který mi dá, co potřebuji. Řešil jsem to následně tak, že jsem si koupil časopis v domnění, že jsou v něm fotografie, ale byly tam inzeráty, a já si jejich prostřednictvím našel kluka, který je dodnes mým přítelem.

Prvním a posledním...

Poznal jsem před ním ještě jednoho kamaráda gaye, ale s ním jsem opravdu jen kamarádil. Zajímavé možná je, že jsme kamarádili se Zbyňkem Ondrouškem, vítězem Gay Mana z Brna 1998. Párkrát jsem u něj přespal, ale nic vážného to nebylo. Můj současný přítel je první trvalý vztah, který stále pokračuje. Nebylo to tak jednoznačné hned od počátku. Navazoval jsem víc kontaktů, protože než se naše přátelství dostalo až do seriózního vztahu, můj přítel se zezačátku nechtěl vázat - a po mně to také nechtěl.

Jak to říct...

To bylo občas docela smutné. Třeba ta poslední přítelkyně. Já jí nikdy nedal záminku, aby si mohla dělat nějaké naděje. Nakonec jsem jí všechno řekl na rovinu. Rodičům jsem to řekl, když jsem dostal od svého přítele k narozeninám růži. Mámy jsem se zeptal, jestli jí nezajímá, od koho jsem tu růži dostal, a na to jsem pak navázal. Překvapilo jí to, ale pak se zadumala a řekla, že už jí to párkrát napadlo. Ale když jsem předtím měl tu holku, tak si zase myslela, že je vše v pořádku. Horší to bylo u táty, který se s tím neuměl vyrovnat. Prožívali jsme tichou domácnost. Teď se mi zdá, že už je to čím dál lepší, že se z toho dostává. Byl strašně rád, že jsem vyhrál Gay mana, i když to naplno neřekl, ale pozdravil mě: Čau, hvězdo! Takže myslím, že teď už je to vcelku dobrý.

Jsem moc šťastný, že celá rodina mě bere takového, jaký jsem. I bráchové, i tetičky a babičky. A že z toho mého vítězství měli radost. To je teď moje největší radost. Vůbec, když se podívám nazpátek, považuji také za úspěch, že není snad nikdo, s kým bych se ve zlém rozešel, koho bych se bál potkat.

Příroda...

Mě je v přírodě moc dobře, čerpám z ní energii, dobře se v ní cítím, mám v přírodě ze všeho radost. Miluji delfíny, ale jsou pro mě strašně daleko. Miluju všechna zvířata - psi, koně, kočky, dokonce i brouci se mi líbí. Těším se tím, že pozoruji mravence. Vegetarián nejsem, ale upřednostňuji bílé maso a nejím tučná jídla.

Strašně mi vadí, že lidi v lese klidně odhazují plastikové lahve, to nedokážu pochopit. Doma na zahradě by si to neudělali, ale v Krkonoších v Národním parku vyhodí cokoliv. Všichni lidé by měli začít s ekologií hlavně u sebe a uvědomit si všechny souvislosti.

Kytara...

Kytaru jsem dostal jako malý kluk k Vánocům a dlouho visela na zdi. Teprve v prváku mě to moc chytlo a nebyl den, kdy bych nehrál. Za ten rok jsem získal jako samouk nějakou zručnost. Posléze moje hraní upadalo a upadalo... takže až zase teď jsem ji oprášil a zase zkouším hrát. Muzika mě oslovuje folková - Brontosauři, Žalman, Nezmaři atd. Od mamky mám zase vztah k lidovým písničkám, ona je z Moravy. I na Gay Manovi jsem uvažoval, že zazpívám nějakou lidovou, ale pak jsem si řekl, že se to tam moc nehodí, a navíc se taková písnička špatně doprovází na kytaru. Mám moc rád také vážnou hudbu, i tu současnou, snad kromě heavy metalu.

Gay Games 1998...

Amsterdam a Gay Games před dvěma lety - to byla pro mě bomba. To jsem byl strašně free po tom a strašně se mi ulevilo. Znal jsem do té doby moc málo gay lidí, to se snad dalo spočítat na prstech jedné ruky. A najednou tam byly statisíce lidí... ta atmosféra mě dostala do takového varu, že jsem byl schopen dát pusu klukovi třeba u benzinky, až jsem se musel hlídat. Amsterdam mi dal šťávu do života, že se to dostává do takových kolejí, jak by to vypadat mělo, že se nemusí nic skrývat. Moc bych si přál, aby v budoucnu bylo možné něco podobného pořádat i u nás. Člověk se po takovém zážitku cítí ve společnosti víc bezpečně.

I když jsme neměli tolik volna, jako ostatní, kteří měli třeba jen jednu disciplínu. My jsme hráli volejbalový turnaj každý den, ale brali jsme to s humorem. Vždyť nikdo by nebyl rád, kdybychom prohrávali. Takže s nadsázkou jsme říkali, že do Sydney 2002 se přihlásíme na něco jiného. Byla tam skvělá atmosféra. Vítězství v play off bylo nádherné a stříbrné medaile jakbysmet, to se nedá popsat!

Reprezentant...

Cítil jsem, že reprezentuji Českou republiku a byl jsem až sám sebou překvapen, jak se dokáži koncentrovat na svůj výkon, jak nevnímám diváky a okolí a prostě jenom hraju tak na 110 % toho, co jsem kdy byl schopen. Považuji to zatím za jeden ze svých nejlepších sportovních výkonů, který jsem podal.

Gay Man 2000...

Přiznám se, že jsem o soutěži předtím ani nevěděl, že se koná každý rok. Až Zbyněk Ondroušek o mi tom vyprávěl. Tehdy probleskl hlavou první nápad, že bych to také mohl zkusit. Ale přihlásil jsem se až letos. Svou účastí si člověk chce něco dokázat. Navíc bych lhal, kdybych nepřiznal, že na Gay Manovi byly lákavé ceny.

Příprava...

Bez přípravy to samozřejmě nejde. Věděl jsem hned, že budu zpívat a hrát na kytaru. Myslím, že když se člověk hned nerozhodne, co bude ve volné disciplíně dělat, tak je to pak takové umělé. Pár týdnů předem jsem se rozezpívával a rozehrával na kytaru, jinak jsem na přípravu neměl čas. Byl bych jistější, kdybych měl na to více času.

Letos byla mimořádně velká konkurence, bylo těžké semifinále. Přesto zazněly hlasy: No jo, ten to má vyhraný. Ale já to tak nebral. Že mám nějakou šanci mě potěšilo, ale viděl jsem kluky v předkolech a na zkouškách a oni měli své volné disciplíny vynikající. Navíc v kvízu není moc šancí utéct, spíš se dá ztratit než získat. Takže takhle jednoznačné to nebylo a já si to ani nepřipouštěl.Navíc jsem byl tak nervózní a měl takovou trému, že jsem předkolo téměř nevnímal. Naštěstí to pak opadalo.

Únava...

Bál jsem se, že budu unavený. Tak v těch sedm hodin jsem měl největší krizi, ale pak už s přibývajícím večerem přibýval i adrenalin v krvi. Nikdy jsem před tolika lidmi nevystupoval. Na jednu stranu to bylo příjemné, ale na druhou vzrůstala nervozita a obava, abych to nezkazil. Na radu svého přítele jsem si představoval, že jsem s kamarády (jako třeba na Silvestra) a zpívám v úzkém kruhu přátel. To mi také pomohlo.

Průběžné pořadí...

To jsem absolutně nestíhal vnímat. Věděl jsem, že mám dobré body, to ano, věděl jsem, že bych mohl být mezi prvními třemi, ale jinak jsem nic nesčítal ani nekalkuloval.

Až později jsem se dozvěděl průběžné pořadí z poloviny soutěže, po třech disciplínách. Byl jsem na druhém místě o dvacet bodů za prvním. Kdybych se to dozvěděl v průběhu boje, byla by to podpásovka, to bych byl nervózní daleko víc. Předpokládal jsem, že ve volné disciplíně nasbírám nejvíc bodů, a to se také povedlo.

Zákulisí...

Nebyla tam žádná rivalita, naopak jsme se podporovali, gratulovali jsme klukům, když se jim povedla volná disciplína, bylo to tam prima. Ani jsem netipoval, kdo by mohl být první. Sice se mi tam osobně jeden z nich líbil, ale jak dopadne u poroty, to jsem si nepřipouštěl, znervózněl bych.

Sympaťák...

Spíš jsem čekal, že dostanu sympaťáka, než že vyhraju i hlavní cenu. Měl jsem strašnou radost, že to dopadlo vůbec nejlíp, jak to mohlo dopadnout. Nejradši bych skočil z pódia a objal svého přítele, ale to nešlo. Na druhou stranu mě bylo líto ostatních kluků, že vyšli naprázdno.

Smysl...

Stává se z toho taková příjemná a hezká tradice. Každé společenství, když má nějakou tradici, je udržováno pohromadě. Je to moc pěkné a navíc to dává signál veřejnosti, že držíme při sobě a máme své hodnoty, které uznáváme, že žijeme naplno a že se nechceme schovávat, že dokážeme prosazovat své zájmy. Je jen dobře, že Gay man probíhá takhle ve velkém a veřejně. Lidi nás snad začnou ještě víc přijímat než dosud. Byly tam se mnou moje kamarádky a byly nadšené. Čekaly nějakou frašku, ale říkaly, že jim spadla brada a že si nepředstavovaly takovou úroveň a že by to mělo vidět víc lidí. Aby poznali, že umíme vytvářet také něco hodnotného.

Rada...

Příštím adeptům na titul Gay man mohu vzkázat, aby rozhodně nepodcenili poctivou přípravu, aby měli rádi pohyb, byli výřeční a sami sebou.

Odměna...

Z té hromady cen jsem nejvíc zajásal nad fotoaparátem. Chodil jsem v ulicích, koukal jsem do výloh na foťáky a přál jsem si ho. A najednou slyším, že jednou z cen je právě fotoaparát Olympus, tak to mě moc zahřálo. Samozřejmě rád cestuji, takže ty zájezdy, to je nádherná cena. Jezdím na kole, jedno horské kolo mám a teď mám najednou dvě. Takže teď samozřejmě bude přítel také jezdit na kole. Je to skvělé. Všechny ceny jsou krásné a všechny mi udělaly radost, ať už knížka nebo zájezd na Srí Lanku.Tak daleko jsem nikdy nebyl. Předpokládám, že když jsou tam tamilští tygři, tak na ostrově nebude taková svoboda pohybu. Každopádně se tam podívám pod vodu, protože se s přítelem rádi potápíme, tak uvidíme, jaké tam mají mořské potvory. Budeme se chtít podívat také dál než jen na pláž.

Cestování milujeme - byli jsme už spolu v Tunisku, Chorvatsku, na Mallorce, v Egyptě, Rakousku a plánujeme Thajsko.

Nevěra...

Bez diskuse do partnerského vztahu nepatří, i když se to může stát. To záleží na tom, proč a jak se to stalo. Já sám bych to strašně těžko nesl. Vím, že se rád podívám na hezkého kluka a strašně žárlím, když se můj přítel podívá na něj taky. Hezký kluk musí mít pěkné oči, sportovní postavu, nezáleží jen na zevnějšku. Musí to být člověk, který vnitřně něco obsahuje. Mému příteli je 30 let, je starší o pět a půl roku. Starší kluci spíš splňují mé představy, i když ti mladí kluci jsou taky nádherní. Ale nemají to "moudro", to "vyzrálo". Jsou strašně na všechny strany a člověk neví, co od nich může čekat. Ve vztahu je pro mne nejpodstatnější důvěra.

Registrované partnerství...

Už jsme to spolu probírali, je to dobrá věc, my sice nepotřebujeme mít razítko na to, abychom byli spolu šťastní. Ale přece jenom, když nastávají takové ty komplikace jako rozchody, rozdělení majetku, je to potřebná a důležitá věc. Čím dřív to bude, tím líp.

Situace se ve společnosti za těch 10 let směrem k nám hodně změnila. Nesledoval jsem to od, protože jsem si ještě nějakou dobu hrál na heteráka. Ale myslím si, že v současnosti je situace daleko lepší než před deseti lety. Asi bych očekával, že by nebyly gratulace od příbuzných, spíš by mi říkali, že jsem blázen atd. Určitě se i minorita změnila a hlavně mladí a starší ročníky v ní jsou více free. Jen ta střední vrstva je stále jakoby pochovávaná, ani nechodí do klubů.

Láska...

To je krásný cit, kdy si je člověk jist, že je stoprocentně schopen se pro toho druhého obětovat. Těžko se popisuje, ale je to velmi příjemný stav.

Vaření...

Vařím rád, ale ještě raději to potom jím. Vařím spíš taková ta jednodušší a lacinější jídla, šetrnější. Bóďa (přítel se jmenuje Bohdan - Bóďa) zase spíš vaří ňamky z masa a ryb. Ale často nevaříme, chodíme dost pozdě domů a jdeme utahaní spát.

Peníze...

Jsou důležitý, aby člověk mohl uskutečnit sny (cestování), aby se mohl obléknout, jak se mu líbí, zkrátka k uspokojování svých potřeb. Když je člověk nemá, tak si nepřipadá tak svobodný. Ale když je člověk v přírodě, tak najednou zjistí, že to jde i bez peněz. Ale nesmí chtít jíst. Jako státní úředník bych si až do důchodu vydělávat nechtěl, ale co bude nebo nebude, to přinese až doba. Nejsem však pasivní, abych čekal, kdo mi zavolá. Když se objeví něco zajímavého, určitě bych na úřednické židli zbytečně nezůstal sedět. Na základě výsledku v Gay Manovi jsem dostal nabídku z americké modelingové agentury, ale uvidíme, do budoucna neplánuji, přijde mi to zbytečné. Lepší je žít naplno současnost, než se trápit tím, co bude za x let.

Češi...

Mně připadají jako nejhezčí lidi na světě - jak vnějškově, tak i vnitřně. Na západě jsou lidi hodně uzavření, třeba do techniky.

Počítače...

Je to úžasná a užitečná věc, sám je používám, ale běda tomu, kdo jim propadne, pak už je to gamblerství, nemoc. Hlavně mladí si na to musí dát pozor. Člověk tím ztrácí svoji podstatu, přirozenost a energii, osobnost.

Samota...

Naštěstí jsem ten typ, který samotu nepociťuje. Ale když jsme mluvili o počítačích, tak lidé, kteří denně tráví x hodin u počítače, asi sami hodně jsou. Mají sice na monitoru desítky kamarádů, ale jakmile jim vypne proud, tak jsou najednou sami. I když jdou třeba na diskotéku, tak nedokážou normálně navázat řeč s člověkem, chybí jim myš a klávesnice. Není to jen u gayů, je to všeobecné. Letos museli odmítnout spoustu prvňáčků, kteří sice uměli na počítači, ale neuměli se představit, říct jména svých rodičů, nedokázali komunikovat.

Víra...

Věřící jsem, ale asi trošku jinak, než si představí člověk pod pojmem věřící. Věřím ne v boha, ale v univerzum, energii, kterou mnozí nazývají bohem. Je to spíš východní filozofie, částečně buddhismus, částečně křesťanství, ty víry se prolínají.

Stáří...

Nebojím, a to proto, že mi zatím nepřijde, že stárnu, furt si připadám jako v šestnácti sedmnácti. Nepočítám, kolik mi je. Strašně moc bych si přál, abych zestárl se svým současným přítelem.

Smrt...

Zemře akorát to fyzické tělo.

Gay minorita...

Hodně se tam drbe jeden o druhém. To je takové občas i nepříjemné. Ale zase o kom se mluví, ten žije. Všechno zlé je k něčemu dobré a bez těch špatných chvil by si člověk nedovedl vážit a vychutnat ty dobré. Když je člověk ve srabu a trápí se, tak si potom dokáže mnohem víc vážit a vychutnat všechno dobré.

Co Gay man sdělí ještě národu...

Prosbu: Když se kluci seznamují přes inzerát a jinak, ať ze sebe nedělají něco, co nejsou, ať nelžou tomu druhému a nepředstírají majetky a bůhvíjaké vlastnosti. Strašně si tím ublíží, pravda vždycky vyjde najevo. Spousta kluků nehledá bohaté, ale obyčejné kluky, se kterými si budou rozumět a které budou moci mít rádi. Možná právě pokrytectvím jste si zkazili životní příležitost.

Myslím, že Erik je ve spektru gay minority nevšedním, netypickým příkladem. Možná mnozí z vás po takovém klukovi touží... Staňte se takovými, aspoň v myšlení... Určitě si vás někdo podobný najde...